25. 9. 2016 Převzato CBDB V budoucnu bude zřejmě možný převod účtu přímo na ČBDB.
Provoz bude ukončen k 31. 8. 2016.

Ceníme si vašeho zájmu a aktivity, kterou se podařilo vytvořit nezanedbatelné množství zajímavého obsahu. Bohužel není pro nás dále smysluplné (a možné) tento web nadále provozovat, a proto bude k 31. 8. 2016 jeho provoz ukončen.

  • Pro export dat navštivte svůj profil (po přihlášení), kde si můžete exportovat názory a poličky.
  • V případě problémů či jiných dotazů nás kontaktujte na adrese: info@leganto.cz.
  • Jako alternativu můžete pro české a slovenské knihy doporučujeme využít ČBDB
    (Českou bibliografickou databázi).
Havran 92%
23 16

Havran

Hodnocení čtenářů

Hodnocení čtenářů

Pohlaví čtenářů

Pohlaví čtenářů

Edgar Allan Poe

Štítky

Názory

Tyto názory jsme vybrali pro rychlý přehled.
Může existovat více názorů (i netextových), než vidíte. Navštivte, prosím Názory na knihu.

úroveň založená na uživatelově počtu přečtených knih 26.10.2007

Na horor z 1. poloviny 19. stol vcelku dobré

úroveň založená na uživatelově počtu přečtených knih 8.3.2008

No, četl jsem v originále i v asi 2 překladech a je to prostě nádhera :) Opravdu velmi atmosferická záležitost, která se dá docela zajímavě vykládat, zkuste se někdy podívat na havrana jako na chlast nebo drogy :)

úroveň založená na uživatelově počtu přečtených knih 23.6.2008
Vynikající Oja

Báseň, která se dá číst pořád dokola a vždy si v ní člověk najde něco nového.

úroveň založená na uživatelově počtu přečtených knih 13.8.2008

The Raven Ležím v noci, o půlnoci, churavý a bez pomoci — zaháním si v své nemoci čtením trapně dlouhý čas; vtom usínám já znenáhla — aj, tu jak by ruka sáhla po dveřích; cos klepe jemně — hle, teď zase, zas a zas. Přítel, myslím, jde snad ke mně, klepe zase, zas a zas,
jenom to a více nic.

V prosinci to bylo, jasně vím, děj události žásné ve mně nikdy nevyhasne; kolem mne ulehl stín. Palná touha jitra ždá si, marně vedou v dávné časy mysl moji kněh mých krásy; bol mne pojal ve svůj klín, bol o mrtvou Leonoru, ten mne pojal ve svůj klín;
neuzřímť ji nikdy víc.

Záslony tu zašustily, tepny srdce divě bily, chlad probíhá moje žíly; věru neznám sebe víc. Abych zahnal bázeň všecku, předříkám si jako děcku ještě jednou: „Jde to přítel na návštěvu, půlnoc sic — co však na tom,“ řeknu s žertem, „budiž vítán, půlnoc sic!“
Jenom to a více nic.

Přejedu si čelo dlaní, hlasně pravím bez meškání: „Hoste, pane nebo paní, odpusťte mi, že jsem hned neslyšel, mne spánek přemoh, proto jsem já také nemoh rychle zvolat: vstupte jen!“ — Otvírám své dvéře teď, ustupuji, aby vešel — marně držím dvéře teď —
Venku temno a nic víc.

Hledím v temno, dlouho čekám, vlastních myšlének se lekám, mnyšlének, jež nikdo ještě z smrtelníků nemyslel — kolem děsné temno ale, ticho spolu v síni malé, jeden zvuk jen: Leonoro! temnotou tichounce spěl, ozvěna poslala zpět jej, jak byl v temno tiše spěl —
Jenom to a více nic.

Jdu zas zpátky ve komnatu, slyším opět ve úchvatu klepání to; či se matu? Ne, teď silněj nežli dřív… „Ale, ale, klepe,“ pravím, „na okně kdos, brzy zpravím zvědavost svou o tajemství, inu, možná že to div! Přestaň přece, srdce, bušit, bych si vyložil ten div.
Je to vítr a nic víc.“

Rázem okno otevírám, a jak v temno ven vyzírám, vletí havran, černý havran, těžkým letem v pokoj můj. Bez pozdravu v nitro vlétá, dlouhým křídlem prach mi smétá se dveří, nad nimiž léta stojí socha. Hle, tam svůj pařát vetkne v bílou sochu, pravý, levý pařát svůj.
Letěl — sed a více nic.

Brzy však já rozesmál se: ty jsi tedy toho bál se? — Divný chlapík sice zdál se pořád ještě mi ten pták. Ptám se: „Zjev mi svoje přání; sprostý havran pro zasmání nejsi, hochu, tomu brání cesta tvá a čárný zrak. Řekni mi své jmeno, kmotře, nezjeví mi je tvůj zrak.“
Havran pravil: „Nikdy víc.“

Podivil jsem se tu velmj řeči té příšerné šelmy, jenom že jsem z toho slova nestal moudřejším se snad; toť se ještě pranikomu nestalo, že v jeho domu havran počal pokoj jako starý známý prolítat, na sochu si sedat a zas pokojíkem prolítat,
havran jmenem: ‚Nikdy víc‘.

Havran ale, jak by jeho duše neznala jiného slova nežli jediného: ‚Nikdy víc!‘, dál nemluvil, ani křídlem nehnul více, hleděl upřeně v mé líce, až jsem konečně zašeptal: „Mnohý druh mne opustil, jako naděje mne provždy, tak mne mnohý opustil —“
Nato havran: „Nikdy víc.“

Žasnul jsem nad touto řečí, čím víc myslím, tím je větší udivení mé: ten předčí rozoumkem svým celý svět! Někdo asi žalem hnaný, neštěstím již uondaný cvičil v mluvení havrany, vměstnal sumu všech svých věd v jedno slovo, v píseň hrobní štěstí svého a svých věd —
v jedno slovo: nikdy víc!

V srdci staré boly pálí, rty se ale pousmály, myslím: zdalipak se vzdálí, sednu-li si před něj tam? Postavím svou židli k dveřím, myslím, sním a stopy měřím, fantazie v rýmy vlévám a otázku přemítám: proč ten černý pták sem přilít, otázku tu přemítám,
co má být to: nikdy víc!

Tak tu sedím s tíží v duši, ticho žádný z nás neruší, prsa jsou mi pořád užší, svíralť je ten havran zlý. Kladu hlavu ve polštáře, z lampy padá na mne záře a na havrana, jenž k soše zdál se býti přirostlý, k soše bohyně Pallady Athény jak přirostlý — —
Tu zaslechnu: Nikdy víc!

Její hlas to byl! — A hle, tu vzduch pln vůně jako z květů pojednou, snad z jiných světů!? Kouzelně to vonný vzduch! „Blázne,“ dím a slze roní z očí se mi, „touha po ní by tě více nemořila, zapomenutí ti bůh sesílá; máš zapomenout, tím tě obdařuje bůh!“
Havran nato: „Nikdy víc.“

„Ha, proroku! Mne nestraší, jsi-li v spolku s satanáši! Duši mé, ach, pokoj dáš-li, jedním slovem, prosím tě! Zde v tom místě plném žalů, plném kletby, plném palů, neukojných, sžírajících nitro, prosím, řekni mně: zdali najdu ukojení věčných bolů, řekni mně!“
Nato havran: „Nikdy víc.“

„Ha, proroku, ptáku černý, posle z pekla ty příšerný! U nebes, k nimž zvedá věrný věřící zbožný zrak svůj, zapřísahám tebe ve vší strasti duše, jíž netěší nic než naděj na shledání — řekni, zdali někdy duch můj sejde s Leonorou zas se? Sejde s ní se kdysi duch můj?“
Nato havran: „Nikdy víc!“

„Poslední tvé slovo je to! Zlé ty zvíře, buď prokleto, divě krev rozbouří mně to! Zpět do pekla ve říš svou! Odleť zase, nezanechej ani pírka zpět a spěchej ven z mých zdí a neruš moji samotu, byť truchlivou, nepřitěžuj přítomností samotu mou truchlivou!“ —
Havran nato: „Nikdy víc.“

A tak havran dosud sedí, na mne dosud vážně hledí, ani slova více nedí, jeho oko plápolá — Démon černý! Socha bílá! Lampy svit stín jeho sstýlá na mne temně; srdce moje, zdali tomu odolá? Zdaž unikne stínu tomu, zdaž mé srdce odolá?
Nikdy, nikdy, nikdy víc!

úroveň založená na uživatelově počtu přečtených knih 7.9.2008

dokonalé!!!

Související knihy

Edice

Ukázat edice bez obrázků